Aktuálně
Inspirováno skutečnými událostmi.
Kapitola první: Pomsta v oku bouře
Vyjíždíme na kopec na Slaný. Už po cestě vidíme, že je tam stejně nepříznivé počasí jako pokaždé.
Jako by nás onen vrchol vždy trestal už jen za to, že si troufáme zkusit ho pokořit. I přes to nás tam
vždy něco táhne. Je to naše bílá velryba.
Pod sněhem, který pokrývá silnici, se skrývá kluzká ledová vrstva. Martiny auto přede mnou při
zdolávání kopce zpomaluje, až se zastaví. Jen přední kola se divoce protáčí. Také zastavuji.
Předjíždí nás Vory, který nechce také uváznout v namrzlém kopci. Než dojdu k Martině, tak ta už
stačí stanovit rychlostní rekord v nasazování sněžných řetězů a už jen dolaďuje jejich usazení na
pravém předním kole. Po chvíli opět vyrážíme. Také mám nyní problém se bez řetězů rozjet. Auto
je potřeba chvíli roztláčet, než se opět chytne pevnějšího podkladu.
Po rychlém vybalení lyží vyrážíme do chladného terénu a chvátáme přes pláň k lesu. Pátráme v bílé
prázdnotě po správném směru. Jdeme trpělivě krok za krokem. Vítr, který rychle uhání po pláni, se
o nás jen letmo opře než přeletí horizont a odlétne pryč. Doufáme, že nám budou stačit síly a teplo
na celý výlet. Pálení větru na tváři nás na nás naléhá, že nemáme zpomalovat.
Překračujeme hranici lesa. Vítr tady utichá a jde se lépe. Je klid a začíná nám být i teplo. I přesto
stále pociťujeme, že nás vánice na pláni za hranicemi lesa stále pevně odděluje od domova. Víme,
že jí jednou budeme muset zase překročit.
Po rovné lesní stopě, která je jen místy zavátá prašným sněhem přilétajícím z rozbouřené pláně,
přicházíme k dřevěnému turistickému altánku. Fotíme fotky a posíláme je přes internet. Tento
krátký kontakt se světem mimo vánici nám zvedá náladu.
Následkem Kubíkova náhlého šíleného běsnění utrpěla Johanka bolestivou ránu do nohy. Během
rychlé svačiny padá rozhodnutí, že se otočíme zpátky.
Vracíme se pomalu zpátky lesní cestou. Hranice lesa se blíží a my přemýšlíme, jak bezpečně trefit k
parkovišti. Přes pláň jdeme nejdříve o něco delší trasou podél lesa, dokud nenarazíme na zřetelnou
cestou, po níž se vydáváme zpátky na parkoviště.
Rozmrazujeme auta. Připravujeme odjezd. Smějeme se a vtipkujeme. Sjíždíme auty dolů. Už se
můžeme uvolnit.
Dokázali jsme to. Opět jsme vyzvali Slaný na souboj a opět nás pořádně zkusil, ale opět jsme to
zvládli.
Kapitola první: Pomsta v oku bouře
Vyjíždíme na kopec na Slaný. Už po cestě vidíme, že je tam stejně nepříznivé počasí jako pokaždé.
Jako by nás onen vrchol vždy trestal už jen za to, že si troufáme zkusit ho pokořit. I přes to nás tam
vždy něco táhne. Je to naše bílá velryba.
Pod sněhem, který pokrývá silnici, se skrývá kluzká ledová vrstva. Martiny auto přede mnou při
zdolávání kopce zpomaluje, až se zastaví. Jen přední kola se divoce protáčí. Také zastavuji.
Předjíždí nás Vory, který nechce také uváznout v namrzlém kopci. Než dojdu k Martině, tak ta už
stačí stanovit rychlostní rekord v nasazování sněžných řetězů a už jen dolaďuje jejich usazení na
pravém předním kole. Po chvíli opět vyrážíme. Také mám nyní problém se bez řetězů rozjet. Auto
je potřeba chvíli roztláčet, než se opět chytne pevnějšího podkladu.
Po rychlém vybalení lyží vyrážíme do chladného terénu a chvátáme přes pláň k lesu. Pátráme v bílé
prázdnotě po správném směru. Jdeme trpělivě krok za krokem. Vítr, který rychle uhání po pláni, se
o nás jen letmo opře než přeletí horizont a odlétne pryč. Doufáme, že nám budou stačit síly a teplo
na celý výlet. Pálení větru na tváři nás na nás naléhá, že nemáme zpomalovat.
Překračujeme hranici lesa. Vítr tady utichá a jde se lépe. Je klid a začíná nám být i teplo. I přesto
stále pociťujeme, že nás vánice na pláni za hranicemi lesa stále pevně odděluje od domova. Víme,
že jí jednou budeme muset zase překročit.
Po rovné lesní stopě, která je jen místy zavátá prašným sněhem přilétajícím z rozbouřené pláně,
přicházíme k dřevěnému turistickému altánku. Fotíme fotky a posíláme je přes internet. Tento
krátký kontakt se světem mimo vánici nám zvedá náladu.
Následkem Kubíkova náhlého šíleného běsnění utrpěla Johanka bolestivou ránu do nohy. Během
rychlé svačiny padá rozhodnutí, že se otočíme zpátky.
Vracíme se pomalu zpátky lesní cestou. Hranice lesa se blíží a my přemýšlíme, jak bezpečně trefit k
parkovišti. Přes pláň jdeme nejdříve o něco delší trasou podél lesa, dokud nenarazíme na zřetelnou
cestou, po níž se vydáváme zpátky na parkoviště.
Rozmrazujeme auta. Připravujeme odjezd. Smějeme se a vtipkujeme. Sjíždíme auty dolů. Už se
můžeme uvolnit.
Dokázali jsme to. Opět jsme vyzvali Slaný na souboj a opět nás pořádně zkusil, ale opět jsme to
zvládli.
Mistrovství světa juniorů, seniorů a veteránů se letos konalo 27.8. -3. 9. 2022 v bulharském Borovci, který je centrem pohoří Rila, a pardubičtí závodníci byli u toho.První závod ve sprintu se běžel v těsné blízkosti centra soutěže. Přestože cíl bylo možné sledovat z okna hotelového pokoje, všichni buď běželi, nebo fandili přímo na místě. I přes těžko prostupný terén se našim závodníkům dařilo a na večerním vyhlášení zazněla 6x česká hymna. Z pardubických závodníků si ji z nejvyššího stupně užila Jitka ( D45), Kubovi (M19) utekly stupně vítězů o pouhé 2 sekundy a obsadil 4. místo, Ondra (M20) byl pátý a Martina L. (D35) se vešla na velkou bednu a obsadila 6. místo.
V sobotu 22.8.2022 doběhl svůj poslední závod a navždy nás opustil zakladatel našeho oddílu, dlouholetý trenér, závodník a především bezva chlap, pan Karel Koudelka. Kdo Káju znal, tak si ho jistě navždy uchová v paměti jako zapáleného sportovce a veselého chlapíka. Sportu se věnoval celý život a ovlivnil spostu mladých sportovců. Měla jsem tu čest být jedním z nich a na Káju nikdy nezapomenu.
Jitka
Tärgu Jiu (Rumunsko) – Začátkem července skončilo v rumunském městě Tärgu Jiu mistrovství světa žáků a dorostu v rádiovém orientačním běhu (ROB), kterého se zúčastnili také žáci David Hořejší a Šebastián Vlasák, kteří trénují pod vedením trenérky Jitky Šimáčkové v oddíle ROB Pardubice.
